Má závislost na jistém Harry Potterovi...

27. ledna 2014 v 20:27 | *lynx
Láska... Skvělé téma týdne... opravdu skvělé. Ačkoliv bych se tady normálně rozblemcla o mé nezvladatelné zamilovanosti, dneska budu psát o jiné lásce, o lásce, která mi průběžně od mých sedmi let trhá srdce, když jí neobětuju svůj čas. Budu psát o mé lásce k literatuře. Budu psát o mé lásce ke knihám, příběhům, k psaní, k čtení, budu psát o mé lásce, především, k Harry Potterovi.

Myslím, že mi bylo sedm, když můj bratr četl Harryho Pottera a já se rozhodla si ho skusit přečíst také. Pamatuju si, jak jsem ležela na koberci v mém pokoji v Austrálii s prvním dílem toho úžasného příběhu v ruce. To jsem ještě netušila, že nebudu pouhým fanouškem Harryho Pottera a jeho neodolatelného příběhu, ne, Harry Potter se stal mým životem, mým dětstvím a já v něm dodnes žiji. Ač mi do života tyto knihy daly nespočetno mnoho, také mi uškodily a to způsobem, že mě zcela pohltily, a nikdy mi neplánují darovat svobodu. Stal se ze mě knihomol, Harry Potter-mol. Všichni lidé, co mě znají, o mně ví, že Harry Potter je pro mě nesmírně mnoho. Ale... přestala jsem tolik žít v realitě. Ještě co jsem žila v Austrálii, tolik ne, byla jsem malá a měla jsem nadosah a každý den po boku svou nejlepší kamarádku, její dvě sestry, a často mého staršího bratra. Lítali jsme venku, trávili spolu čas... Všichni mají, teda většinou, nejlepší kamarádku či kamaráda, kdo je pro ně jako dvojče, které znají od dřív než si dokážou pořádně vybavit... většinou... Ale bohužel, já své "dvojče" musela nechat přes půl světa daleko ode mě a to, co jsem si přivezla s sebou, to, co mi změnilo život a co mě propojovalo s tou zemí, která leží tak nedosažitelně daleko, byla moje krásná sada sedmi knížek.
Jak už jste snad všichni určitě slyšeli: "Láska bolí". A i tato láska mě trhá na kusy. Když ču, nemohu přestat, a když přestanu... dám si pauzu a za nějakou dobu se vrátím, ale zase se odtrhnu jen ztěžka. Normálně čtu tak, že čtu od první knihy do páté, od páté po době do sedmé, ale tam se rozbrečim, dostanu hysterák a hned čtu zase do čtvrté knihy. To je můj Harry Pottrovský každoroční (zatím) cyklus. Četla jsem jedničku a dvojku šestkrát, trojku až šestku sedmkrát (jsem na konci šesté teda) a sedmičku šestkrát - jednou jsem totiž prostě jako debil neodolala trojce a přeskočila první dvě... ach ta hanba.. Problém je, že když nečtu, tak chci brečet, chci brečet a rvát si vlasy, ale když si teda tu knížku zvednu, chci řvát a brečet a skočit z mostu. Nechápu to. Náhodou jsem před pár dny narazila na internetu na Harry Potterovský Fan Fiction, kde jsem později našla příběh, který jsem si toužila přečíst od chvíle, kdy jsem se zamilovala do arogantního, egoistického, namyšleného, sebemilujícího, dokonalého, neodolateně rošťáckého Jamese Pottera, což bylo vpodstatě poté, co jsem se o něm dozvěděla, ikdyž, nevím, jestli jsem po něm bláznila už v sedmi, na ta bych si připadala poměrně malá. Narazila jsem na příběh o Lily a Jamesovi... a četla jsem přes půlnoc dva dny za sebou, a jeden celý den ještě před tím, než jsem (bohužel z mé svítící, unavující obrazovky notebooku) shltla s motýly v břiše celý příběh. Nejsem antiromantička, jen si pod romantikou nepředstavuju snídaně v Paříži s květy růže a svíčkami. Má dokonalá romantika je ležet na posteli s nějakou milovanou osobou se zataženýma závěsama, zavřenýma dveřma, poslouchat Nirvanu zgramofonový desky na retro přehrávači a cpát se při tom špagetama s kečupem a sýrem... No... :D
Ale právě proto miluji toho arogantního spratka s rozcuchanýma vlasama, není to žádnej ulízlej romantik. Ale byla tam občas pořádná dávka úžasný romantiky (Takový, kterou bych brala hned, hlavně bych brala jeho). Jde o to, že jsem to přečetla... a … chci brečet, chci sebou mrsknout o zem a zblaznit se... Chci si přečíst jiný fanfiction ze světa, do kterého bych chtěla z celého svého srdce patřit, ale... nedokážu to, trhá mě to na kusy a nerozumím tomu, cítím se sama a nevím co mám dělat.

Ztrácím pojem o realitě a už žiju hlavně v příbězích, které nejsou moje, a miluji to, přesto to nesnáším.

Tohle byla spíš terapie, než pořádný článek pro téma týdne... ale... nepomohlo to...

Omlouvám se za případné hrubky nebo zmatky, jak říkám... byla to spíš terapie, která nezabrala tak, jak má..

Lynx...
 

Já... nevím

8. ledna 2014 v 0:01 | *lynx
Jak lidé, co už něky můj blog navštívili, vědí..... byla jsem asi dva roky šíleně zamilovaná, nebo pořád jsem... to je právě to co nevím... Není můj typ, přesto na něj myslim, chci na něj zapomenout, přesto to nechci vzdát, chci začít chodit s někým jiným, protože cítím, jakobych to potřebovala... ale.... nechci s nikým chodit. Chci mít kluka, chci zažít chození s někym, ale nechci. Nechci čekat, a nevim, jestli chci to, na co čekám, nevím na co čekám. Momentálně mám takový zmatek v hlavě, že večer neusnu. Přes den ten zmatek ukládám někam hluboko do srdce, někam hluboku do mysli, ale večer, jakoby nabral ten chaos více chaosu a... já už se v tom nevyznám, cítím to skrz celé tělo, v rukou, v nouhou, v hrudi, v hlavě, v břiše, v zádech, projížídí mi mrazem páteří, a jediné, co to dokáže zastavit, je myšlenka na něj, ale já nechci vzpomínat, nechci vzpomínat na to, co nikdy nebylo, na to, co bylo jen v mých snech, na, v co jsem naivně myslela, že by se mohlo stát skutečností. Nesnáším ho, ale přitom ho skoro ani neznám. Miluji ho, ale nechci ho. Chci jiného, ale chci JEHO. Nechci nikoho, ale někoho potřebuji. Myslím, že jsem v životě věděla, co chci, nebyla jsem taková typicky, jééé já si to rozmyslela, aspoň ne tolik. A tohle, tohle nevím jak mám zvládnout...

Deep Purple

7. ledna 2014 v 19:34 | *lynx
Ahj lidi... No... v Únoru jdu na koncert Deep Purple s tátou a bráchou... jenže mám tak trochu problém.. Vůbec netušim nic o takovym rockovym koncertě, nevím, co si vzít na sebe, jak se chovat... vpodstatě netušim, co dělat. Docela mi to začíná nahánět hrůzu, jelikož si tak prostě nejspíš stoupnu a jelikož jsem člověk, co se před cizíma lidma zrovna moc neprojevuje, tak tam budu stát jak tvrdý Y... A přitom se na ten koncert tak těšim... :/ Až je mi blbě z toho, že tam ze sebe udělám kreténa....... ach jo :(

Lynx...
 


Kapela

1. prosince 2013 v 13:55 | *lynx |  Důležité události mého života
Rozhodla jsem se, že kvůli nedostatku času a teda spíš nedostatku chuti k psaní článků, vždycky k nějaké důležité události v mém životě napíšu článek. Nebudu muset psát každý den o ani nevim čem, což bych stejně nedělala, ale prostě vám sdělím nějakou mou radost, či smutek nebo prostě událost v mém životě, až se na to budu cítit.

Tento článek se jmenuje "Kapela", to proto, že bude nečekaně o kapele. Ale tentokrát bude o mé kapele. Hraju na Baskytaru, teda, spíš se na ní učím. Jednou mi praktikantka z tábora napsala, jestli k nim nechci do kapely. Jasně, že jsem chtěla, jenže jsem tak ňák tušila, že budou malinko starší. Mně je 14, a tý praktikantce 16... No, tak už jsme byli domluveni, že budem zkoušet, tak jsem se jí zeptala, o kolik budu vlastně mladší než ostatní. Řekla, že všichni choděj do prváku, což já taky, akorát že já na šestiletej gympl a oni na čtyř... (právě se mi vymazala půlka mého článku :( ) Myslela si, že je mi 15, teda, je mi třináct, 14 mi teprv bude, ale když mi napsala, bylo mi 13 a půl, takže má přezdívka je špunt... Ale nevadí mi to :D Bubeníkovi je 17 a kytaristovi skoro 17 myslim, ale jsou děsně fajn a dobře se s nima baví :) Tak jsem šla na první zkoušku a jeden kluk z vedlejší třídy se mě ptal, jestli hraju na baskytaru, že on taky... No a asi tva týdny na to se mě zeptal jinej kluk z jeho třídy, jestli s nima nechci hrát v kapele, ale maj smůlu! Navíc jsou děsně povrchní. No nic, to je o mé kapele.

Tak asi ahoj... Lynx.

Game Of Thrones

2. listopadu 2013 v 21:57 | *lynx
Tak... minulý týden jsem se začla dívat na Hru o Trůny. Dnes jsem dodívala 3. sérii. předposlední díl jsem probrečela, brečela jsem ještě 8 hodin po tom, ne v kuse, ale i td jsem schopná se z toho pěkně rozbrečet... Řekla bych... že to bylo tim, že mi zabili mojí oblíbenou postavu, ale tak už to bývá, pokud čtete A Song of Ice and Fire, nebo se díváte na Game of Thrones. Zvyknete si, že George R.R. Martin vám velice rád chladnokrevně zabije, někoho, koho si velice oblíbíte. Jediný způsob, jak přestanu myslet pořád na tu samou věc, je, že si to prostě pustim od znova... Je to jediný, co pro mě funguje... :( Hodlám si přečíst knihy, ale jelikož je má brácha, kterej se rozhod, že si je chce vychutnat a čte jen někdy, mám smůlu, plánuje 1. číst ještě měsíc, hrrr.

Je mi blbě, mám se hrozně, brečim....
Tak papá, Lynx :(

Tak, to co si plánuju koupit :333

23. října 2013 v 18:49 | *lynx

Tak Lidi, tohleto, co tady vidíte, si budu kupovat :P Podle mě je to naprosto božíí, no jsem na to trošku ujetá :DD No... Ty rukavice stojej 360,- Kč a kravata 250,- takže trochu prošmátrám peněženku :33 Ale bude to stát za to :D Sice nevim, k čemu si ty rukavice vezmu, jelikož můj šatník nic moc takovýho neobsahuje, ale, já něco vymyslim, tak jsem se s váma chtěla podělit o mou radot ^w^

Papá, Lynx

Soutěživost

8. října 2013 v 17:45 | *lynx
Moje soutěživost mě poslední dobou dost zaráží, někdy se za ní i stydim. Chci být najednou nejlepší ve všem, co mě baví, vidím, že má někdo společný zájem, hned si v mysli řikám, jak jsem tisíckrát lepší, i když to třeba není vůbec pravda... Možná je to tím, že skoro cokoliv co mě kdy bavilo, mi můj brácha trošku přebral, ale byla to vždy moje chyba... Vždycky dokázal věci líp než já, je starší a musím přiznat, že má velký talent pro psaní, focení a věcí kolem filmování... Focení... Když si můj táta koupil novou zrcadlovka, která natáčí, měla jsem k dispozici jeho Pentax. Hrozně mě focení bralo, bylo to něco... úžasného. Ale můj bratříček se rozhodl, že má na něj větší právo a tak mi ho začel brát... a co já jsem blbá udělala, už mi bylo zle z toho všeho hádání se o něj, jelikož měl argument že mám svůj foťák, klasickej fo(táček, byl hrozně dobrej, ale tolik mi nevyhovaval jako tenhle... No tak jsem ho nechala fotit a skoro kompletně jsem to opustila. Brácha dostal svůj vlastní k narozeninám, takže zase nadšeně fotím. Asi mi to tolik nejde, ale baví mě to, nosím ho sebou všude. Mám problém, bojím se svoje fotky komukoliv ukázat, jelikož mám extrémně malé sebevědomí... Ale přesto chci být pořád lepší než moje kamarádky, a opravdu mě to na mně mrzí :( Proč prostě nemůžu bejt spokojená s tím, jaká jsem, a mám potřebu chtít být lepší než ostatní?

Tak papá, Lynx

Asi bych měla spát..

7. října 2013 v 22:20 | *lynx
Poslední dobou jsem hrozně unavená, bude to zvykánim si na vztávání tak brzo... Jsem první rok na gymplu a opravdu ještě adaptuji na podmínky :D Dneska jsem si řekla, že sem něco napíšu, i když si to třeba nikdo nepřečte, ale ono je to jedno, vlastně mi jde o to, že vůbec něco napíšu...
Gympl je hrozně fajn, prozradim vám, že chodím do umělecké třídy, ale kam, to se nedozvíte :D Je to šestiletej gympl a je hrozně dobrej, podle mě :D Vytvarku máme zatím jen dvouhodinovku ve čtvrtek, ale v sekundě už toho prej bude víc. Zato to ale stojí za to! Výtvarka je naprosto boží, děláme portréty v životní velikosti...(teda tak by to mělo být, hehe :D) Je to hrozně zábavný, zvlášť oproti sezení a čmárání si, protože mě to nebaví, jako na základce. Nebylo to tam hrozný, ale většinou mě to prostě nenatchlo, tak jsem to ignorovala... Teď už bych měla spát, jsem dost unavená, ale no, prostě bych opravdu něco chtěla napsat. Jak se mám? Ano mám se příšerně, ale snažím se to moc nevnímat... Dneska jsme na češtině přednášeli kusy textů nebo básničky. Mám na to skvělou paměť, ale moje tréma to všechno zkazila. Prý hrozně dobře přednášim, ale hádám, že fakt, že jsem jednou začla znovu a pak si doběhla pro papír (jako jediná jsem to měla bez něj, ale moje tréma mi to vyrazila z hlavy) způsobil to, že nemám jedničku :D Chtěla bych hrozně být herečka, nevím, asi mě láká představa vžívání se do role někoho jinýho, prostě mě baví hrát, ale přitom bych nechtěla být někdo jiný, než jsem. Jsem hrozně ráda za to, že jsem taková, jaká jsem a rozhodně se nebudu měnit na něco, co nejsem. Řídím se jednou větou, teda snažím se, a poslední dobou to dost uskutečňuju:"Chci být taková, jaká jsem, né jakou chtějí ostatní abych byla." Dneska taky bylo zkoušní z biologie... hrrrr, no tak jsem se modlila, aby mě vážená paní profesorka nevyvolala, ale naštěstí to bylo na snad jedinou věc, kterou jsem uměla... takže to bylo docela vpoho, ale kdybych se tak sakra dokázala vyjádřit, jasně, že jsem něco věděla, zalila mě nejistota a já řekla, že nevim, no proč by to nebylo správně? :D Taky jsme psali z Francouzštiny a Matiky... Francouzská výslovnost mi moc nejde, když kolem mě všichni ztichnou, jelikož mám angličtinu jako druhej mateřskej jazyk a tak se mi to děsně plete. Musím vám říct teda, že je tam jeden kluk co mluví hrozně dobře francouzsky, když ho slyšim mluvit, mám pocit, že se asi brzo osypu :D Nemusim francouze, jelikož mi příjdou ulízle romantický, no bleh! Romantika je fajn, a taky na ní někdy docela ujíždim, ale promiň taková ta ulízlá romantika.... mám vždycky pocit, že se velice brzo buď pozvracim, nebo se zbláznim z toho, jak mi běhá mráz po zádech :D Zejtra píšem zas Fyziku, Češtinu a Ájinu (to počítám na pár minut) takže se mám hrozně fajn -_- No a aby toho nebylo málo, část tohodle příspěvku se mi rozhodla vymazat, takže jsem jí teď celou přepisovala! HRRRR! >:(
Víte, že jsem děsně paranoidní, ale skoro vůbec se nebojim, taky jsem malinko odolnější vůči bolesti... - Jen pár zajímavých faktů navíc o mně :) :D

Tak papá, Lynx :)

Blog.. a vlastně všchno

25. září 2013 v 15:39 | *lynx
Blog... proč jsem si ho vlastně založila?

Založila jsem si ho proto, že ho měly kámošky a říkaly, že to super, skusila jsem to. Zjistila jsem, že je to úžasná věc, místo, kam můžu uniknout, když si příjdu uvězněná ve svym vlastním světě. Když vzpomínám, jak jsem chodila na základku, a psala první články, cítím se depresivně. V té době jsem si připadala narozdíl od teď šťastně, mohla jsem strávit každou přestávku každého školního dne trávit s lidmi, na kterých mi tolik záleží, měla jsem tolik možností, kterých jsem si tenkrát moc nevážila. Že jsem mohla skoro každý den po škole jít ven s kámoškama, že jsem si nemusela dělat pořádek v tom, kdy má kdo čas, a kdy budu mít tu možnost, klidně jednou za dva týdny se sním vidět. Ač jsem si to neuvědomovala, měla jsem to tak snadné. V těch dnech jsem se zamilovala. Poprví v životě, jsem se zamilovala a to tak, že se nikdy neplánuji odzamilovat, i když bych si to hrozně přála. Byla jsem šťastná, i když jsem často byla doma, jen tak, nic jsem nedělala, chatovala jsem s kámoškama, a pak zas ve škole byly nekonečné výbuchy smíchu, nebyla jsem skleslá, jako jsem teď. Ne, že bych se měla hrozně, na gymplu je to skvělý, a jsem hrozně spokojená... ale prostě mi všechno chybí.

Začla jsem hodně fotit, jelikož jsem dostala po tátovi zrdcadlovku pentax, protože si koupil novej Canon a brácha dostal k narozeninám taky svůj, takže konečně mám možnost a chuť se vrátit k focení. Chci psát, avím přesně CO chci psát, ale nedokážu to...

Mám se hrozně, doufám že kdokoliv si to teď čte líp
papá Lynx

10/09/2013

10. září 2013 v 20:22 | *lynx
10/09/2013

Po dlouhé době, vím co napsat. Velice dlouhou dobu jsem na tento blog nepřidala nic, co by mělo hlavu a patu, článek o někom, koho neznáte, to bylo kvůli tomu aby to viděl, abych ho naštval (ze srandy). Takže bych vám ráda shrnula všechno co se dělo do jednoho článku:

Přijela jsem z jednoho úžasného tábora, na který jsem jela kvůli klukovi, kterého jsem milovala. Tam jsem mu všechno řekla. Jak jsem dopadla? Kdyby dobře, napsala bych o tom. Možná se vám budu zdát stručná. Toť je má nálada, buďme struční.

Tejden jsem byla doma, nudila se, chtěla zpátky na tábor, to mě po čase přešlo, tejden byl dlouhej.

Odjela jsem na nejlepší tři tejdny mího života, na dokonalej tábor. Chci na něj zpátky :( Tolik lidí mi tam chybí, ale jdu s nima v sobotu do kina, aspoň že tak.

Jela jsem na seznamovák.

Nastoupila jsem na novouškolu.

Jsem posedlá Deathnote.

Píšu jednu událost jednou větou, protože se mi z neznámých důvodů chce brečet :(
Snažim se přenýst přes mojí lásku, začínám si všímat jiných kluků, chtěla bych se odzamilovat.
Ale je to těžký, nechci bejt uplá, ale chci, a proto se vám omlouvám, jak za absenci tak za tenhle článek.

Kam dál